Levoča

Když jsem poprvé navštívil Levoču, zůstal jsem velmi příjemně překvapen. Středověké domy, uličky, náměstí, radnice, hradby,město jakoby zakonzervované v čase.Radostně jsem si pomyslel: "Tak i my na Slovensku máme kompaktně dochované historické centrum?". Tím nechci podceňovat krásy naší země nebo snižovat dejme tomu nádherné uličky Banské Štiavnice. No řekněme si otevřeně, historická centra našich měst a městeček během minulého režimu velmi utrpěly, nebo často i zmizely z povrchu zemského. Proto mě kompaktnost historického a architektonického bohatství města Levoča velmi potěšila.


Levoča na seznamu UNESCO
Jak už to u nás chodí, samozřejmě je tu i druhý pohled na věc. Když jsem sháněl bližší informace o Levoči, stále, už jakoby z povinnosti jsem se v médiích setkával s faktem, že Levoča je významné turistické centrum, hojně navštěvované turisty ... Na poslední bod předchozí věty mám však svůj názor. Samozřejmě o oltáři Mistra Pavla z Levoče se již učí školou povinné děti. No kolikáté z těch dětí však i v Levoči skutečně byli?Pokud by bylo takové město v Maďarsku, Polsku, či v Čechách, ty turisty by tam bylo zcela určitě daleko, daleko více. Soudím podle sebe. Stále velmi slabá infrastruktura, propagace v médiích, možnosti ubytování, stravování. I když je skutečným klenotem, Levoča je přece jen trochu "bokem" a to třeba vyvážit silným marketingem. Ano, město se nachází v oblasti s vysokou nezaměstnaností a lidé zde mají zcela určitě jiné problémy. No turisté znamenají peníze. Ubytování, stravování, atrakce, služby, to vše by mohlo být přínosem pro lidi i pro městskou pokladnu. Jednoduše, v souvislosti s Levoču mi chybí více propagace. Aby to ale nevyznělo, že vidím věci černé.To skutečně ne. Město postupně roste do krásy. To, že je výjimečné jen potvrdil fakt, že od 27. června 2009 patří do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Navíc, Levoča je i největším poutním místem Slovenska. Symbolizuje to kostel na Mariánské hoře nedaleko města, odkud je nádherný výhled do okolí. Každý rok se zde scházejí při Mariánském pouti tisíce věřících. A o to jde, neusnout na vavřínech. Přestože nejsem východniar, místa jako Spišský hrad, Spišská kapitula, Bardejov, hrad ve Staré Ľubovni, či kostel v Žehře považuji za klenoty české historie. A tak by se patřilo společně oživit nádherný východ Slovenska z hlediska turistického ruchu do takové míry, jak si opravdu zaslouží...


Radnice a Chrám sv. Jakuba
Řekněme si však pár informací io samotném městě Levoča. Již při vstupu do centra mě upoutaly zachovány a poměrně dobře zrekonstruované městské hradby ze 14. a 15. století v celkové délce asi dva kilometry. Protože město je malé, pokud jste zde i poprvé, nedají se přehlédnout. Navíc jsou hned vedle hlavní silnici. Stačí si jen vybrat jednu ze vstupních bran, přičemž do centra je možný i vstup s autem. Ještě připomenu, že na hradbách jsou restaurované několik bašty, věže, Košická a Menhardtovská brána. Následné jsem se vstupní branou ocitl v historickém centru města Levoča na obrovském náměstí Mistra Pavla. Je zde více než 50 gotických, renesančních a raně barokní patricijských domů s arkádovitými vnitřními dvory. Mezi nejvýznamnější přitom patří Thurzův dům, dům Mistra Pavla, zda bývalá budova štúrovského evangelického lycea. Dominantou je však budova radnice z 15. století a Chrám sv. Jakuba ze 14. století. Právě v něm je umístěn nejvyšší varhany na světě vysoký 18,6 a široký 6 metru z dílny Mistra Pavla. Už z toho musí být každému jasné, že Levoča měla ve středověku velký význam. Přestože vznikla až po tatarském zpustošení lokality v polovině 13. století, postupně se stala nejvýznamnějším městem na Spiši.Již od roku 1271 bylo sídlem samosprávy 24 spišských měst a Levoča byla kulturním centrem reformace na Slovensku. Postupný úpadek města nastal během protihabsburských povstání v 17. století. Procházel jsem se po náměstí, sem tam nakoukl do vedlejších uliček a do kostelů.


Jak to tu asi vypadalo před 500 lety? Zřejmě zde velký rozdíl nebyl. Určitě jiná dlažba a fasády domů. No jinak zůstalo centrum pravděpodobně bez větších změn. Opět mě napadlo přirovnání o Šípkové Růžence, když si Levoča spí svým stoletým klidným spánkem. Ale v některých případech řekněme jen třicetiletým.Výklady některých obchodů ještě z časů bývalého režimu, průčelí domů, které neviděli ruku řemeslníka alespoň půl století, či romská rodina,která uprostřed chodníku pálí kupu dřeva. Všechny vjemy, které tak snadno již jinde není vidět. I to dělá město Levoča v mých očích výjimečným a jedinečným.