Zimní sólo přechod Nízkých Tater

Dlouholeté přemýšlení o zimním přechodu Nízkých Tater se konečně mění ve skutečnost. Všechny předešlé pokusy selhávaly na mém volném čase, ale i na čase kamarádů a samozřejmě počasí .A tak se rozhodnu pro sólo přechod. Potrápit tělo, osvobodit hlavu, dodrat již tak odřené šlapací pásy, užít si samotu a ticho hor.


1.den

Klidně odfukující si za slunečného rána kráčím ze Šumiac na Královu Hoľu. Devatenácti kilový batoh mi dovoluje jít jen pomalu a tak se po prvních hodinách smířím s tím, že cesta bude trvat více než tři dny. Počasí hlásí na celý týden fantastické, tak kam vlastně spěchat? Sněhu je málo, lyže zapínám až na Předním Sedle pod holou.V jedenáct stojím na Kráľovy Holi a místo zeleného stromu zde stojí červený vysílač. Ale toto železná věc mě vůbec nezajímá, do očí mi po pravé straně mlátí Vysoké Tatry a po levé celé Horehroní.Slunečné počasí a bezvětří  mi dovolují  sundat všechny vrstvy oblečení a klidně se klouzat v tričku po hřebeni až na Orlov.
V dálce vidím Ďumbier a Prašivou, jsou opravdu v dálce a přemýšlím za kolik dní tam asi přijdu. Pohled z Bartková na lesy však už dává tušit, že cesta to bude dlouhá.Lyžovat  mezi kosodřevinou a stromy není velká zábava. Lyže mám lehké, až tak snadné, že lyžovat se na nich vůbec nedá.  Po Velkou Vápenice se střídají úseky se sněhem a bez sněhu. V lesích na severní straně je sněhu až příliš. Párkrát vypínám lyže a kráčím pěšky. Jít pěšky však znamená bořit se po pás do závějí. Vyhrabávat se se závějí začíná být normální situace při každém odepínání lyží. Jet na lyžích se však opravdu nedá. Na Velkou Vápenici přicházím o půl páté. Rychle, tedy přes půlhodiny připravuji bivak, večeřím a zabalím se do spacáku. Noc není nic extra. Začíná foukat slušně silný vítr, ke kterému se přidává mrznoucí mlha. Neustále bičování větru způsobuje, že celou noc probdím.


2.den

O půl šesté ráno už mě nebaví ležet ve spacáku, a tak z něj vylézám. Rozdíl mezi teplotou ve spacáku a okolím není téměř žádný. Vše je dokonale promrzlé. Sbalit ve větru všechny věci mi zabírá dobrou půlhodinu.Obouvání zamrzlých skeletů z lyžáků si žádá značnou námahu a pár teplých slov.Nulový spánek pociťuji hned při sestupu z Velké Vápenice na průhyb. Z Průhyby následuje velmi strmý úsek na Kolesárová. Na vrcholu Kolesárová mám pocit, že jsem na cestě dva týdny. A to sranda teprve začíná. Při sestupu z Kolesarova se s lyžemi v rukou ztrácím v lese a propadám do hluboké závěje, pod sněhem nahmatávám sebe i popadané stromy. Po vylezení už se  jen smutně dívám na zlomenou hůl. Přiznám se, že mi v té chvíli bylo do pláče. Pokračovat bez hole se mi v tom momentě zdálo nemyslitelné. Začíná se tedy mordovačka až na Čertovicu..Oceňuji stopy lidí kteří šli přede mnou, bez nich bych se ztrácel mnohem více.Procházím přes nekonečně dlouhé lesní pasáže, neustále odepínám a zapínám lyže, ohýbám se s těžkým batohem a vyhrabávám se ze závějí. To vše se odráží i na kondici.Značně zpomaluji. Pohoda se rychle vytrácí. Zažívám mnohé pády, bez hole je rovnováha totiž cizím pojmem. Stále padám. Po nesčetných pádech se už jen zoufale směji nezbývá mi nic jiného jen pokračovat dál. Celý den vlastně procházím pouze lesy.Jedině na Zadní Holi nejsou stromy a užívám si pohodlné hřebenové šlapání. Z Havraní Poľany následuje opět neuvěřitelně dlouhý úsek lesem. Když si už myslím, že les nikdy neskončí, že v něm od únavy zahynu, přicházím do Bacúškeho sedla. Dopiji poslední vodu a odpočívám. Následující čtyřicet minutová cesta do sedla pod líně se nenese v jiném duchu než lesním. Velmi se už těším na Ďumbierskou část a na pořádně vršky. Na Čertovicu přicházím s takovými roztřesenými nohami, že kdyby mě někdo odkopnul tak zůstanu   tam kde padnu. Nikdy jsem nic namáhavějšího  na lyžích jako tyto dva dny neprošel. A nikdy mě nic tak ani nezničilo. Rozhoduji se proto před začátkem Ďumbierska části pro jednodenní relax. S tím, že váhu batohu musím jednoznačně snížit.


3.den
Jelikož to z Čertovice nemám domů daleko vyměňuji pohodlí zamrzlého stanu za svou nepohodlnou teplou postel.


4.den

Po krátkém relaxu vyrážím z Čertovice s batohem, který jsem odlehčil o pět kilo.Radost z pořádných kopců a krásných výhledů mi ubírá nečekaně velká oblačnost. Mraky, které vypadají, že mi už jdou padnout na hlavu mi za pár minut na ni i padají a ocitám se v husté mlze. Na Lajštrochu nic nevidím. Vlastně od rána nic nevidím. Před Králičkou se počasí pokouší o převrat. Na chvíli se mi představí masiv Štiavnice, aby se v zápětí znovu ukryl v husté mlze. Přemýšlení o teplé polévce a čaji mě vyvádí z opatrnosti a při sjezdu z Kralického na chatu pod Ďumbierom házím unikátní salto. Posbírat se ze země mi trvá hodnou chvíli. Na chatě mě potěší již zmíněná polévka, čaj a setkání s kamarádem.Na vrcholu Ďumbieru to vypadá jako všude kolem. Hustá mlha je všudypřítomná.Cesta na Chopok po zledovatělém hřebeni v husté mlze není moc srandovní. Kromě tyčí a sebe nevidím nic. Pod Kamennou chatou setkávám dvou vycipkaných skialpinisty jako vystřižených ze sportovního katalogu. Jejich super himálajské oblečení a skialpové výstroj dražší než já celý dohromady, mi dává tušit, že tito kluci jsou trošku jiná kategorie než já. Ale drahé oblečení a výstroj není vše a tito borci se vracejí kvůli mlze zpět na chatu.Na Kamenné chatě si vychutnávám nečekanou sluneční chvíli a spolu s ní i dobrou zelňačka a teplý čaj. Hledím na Dereše vyčnívající z mléčného moře. Krásný pocit končí při pomyšlení, že zanedlouho se do toho moře ponořím a strávím v něm zbytek dne. A věru tak je. Zanedlouho opět netuším kde jsem. To, kde vlastně jsem vím jen díky tabulím v sedlech a na pahrbcích. A tak míjím krásné kopce a vzpomínám na výhledy, které by bylo vidět nebýt této mlhy. Ale nic se nedá dělat, je třeba se smířit s mléčným nádechem a pokračovat. Nepotkávám už nikoho, vlastně možná i potkávám, ale v této mlze nevidím nic a nikoho. Ani nevím jak, ale znovu se ocitám na zemi, přestal jsem to počítat po pátém pádu.
Automaticky se zvedám, opráším a   šlapu dál jakoby se nic nestalo.V pět večer rozbalím stan před sedlem Zámostskej Hole. Spokojeně jím slaninu vykouknu ze stanu a dívám se na rozplývající se mlhu. V posledních minutách světla ještě zahlédnu Velkou Chochuľu a Prašivou. Snažím se usnout, vůbec se mi to však nedaří.


5.den

V šest  ráno vstávám, nevstávám však ze spánku, ale ze stanu.Kéž bych se probouzel je jasno a relativně teplo. Poznávám to podle toho, že obouvání lyžáků mi trvá o patnáct minut méně než posledně. Po další probdělé noci se cítím trochu unaveně, ale myšlenka, že dnes dorazím do cíle hází únavu kamsi do neznáma a já spokojeně šlapem dál. Pod Zámostskou Holo vidím stan, zřejmě se také někdo rozhodl pro mrazivou romantiku. Vychutnávám si krásný východ slunce. Přestává mě bolet levá achilovka a začíná mě bolet pravá. Je to "radost". Na vrchol Skalky přicházím v tričku. Zanedlouho už stojím na Velké Chochuľu.Pro mě nejkrásnější vrchol Nízkých Tater. Nejen kvůli skvělému názvu, ale i kvůli překrásnému výhledu a samotnému  terénu. Na Chochuľu odpočívám, fotím a obědvám. Vychutnám si ticho a klid a na Prašivou si to radostně jedu po hřebeni. Odtud se naposled dívám na celý hřeben. V dálce je vidět Královu Hoľu.Vzpomínám, jak jsem si tam při pohledu na západ říkal, jaké to asi bude, když už budu na Prašivé. A teď tu stojím a cítím se výborně. Sněhu tu však je žalostně málo. Teplé paprsky slunce, žádný sníh, podzimní barvy suchých trav a borůvek mi při sestupu připomínají podzim. S lyžemi v rukou přicházím do Hiadeľské Sedla. Potkávám prvního člověka v tento den. Prohodíme pár slov a pokračuji strmou a zledovatělou silnici na Kozí Hřbet. Pohled z vrcholu je zvláštní.Pode mnou je obrovská louka bez sněhu a v dálce Donovaly. Úsměv na tváři však střídá pocit jakéhosi zvláštního smutku. Na jedné straně radost z nedalekého cíle a na druhé smutek z toho, že to všechno končí. Skutečným cílem nejsou Donovaly, ale samotná cesta, šlapání, výhledy, pohoda, svoboda, ale i mrznutí a trápení se. Scházím dolů z Zad na louku pod Keck. Zatímco nahoře vládne zima, tady dole už zuří jaro.Kráčeje po suché louce v lyžařských as lyžemi v rukou se cítím jako na jiné planetě.Později ještě lyže zakládám, procházím lesem přes běžkařské tratě a přicházím do Baníku na Donovaly.Vyčerpaně kráčím mezi budovy. Hledám nějakou malou hospodu a sním o pivu. Ale po delším hledání nacházím pouze velké restaurace, obchody, mnoho velkých hotelů a  shopů se samými nepotřebnými věcmi do kterých nemohu vejít v lyžařském oblečení..Samé zákazy, miliony tabulí, tabule o tabulích a jiné podivné úkazy. Proslulé lyžařské středisko a nemůžu jít nikam v lyžařském oděvu nemohu se nikde najíst aniž by mi nebrečeli u ucha rozmazlené děcka s ustaraní rodiče. Jsem tu půlhodinu a už mi chybí svět z kterého jsem se právě vrátil. Z hor, z klidného a tichého, neuspěchaného a překrásného světa. Z milovaných Nízkých Tater.