Výstup na Kľak a Čičmany

Přestože jsem o Kľaku slyšel už dříve dobré zvěsti, nikdy jsem si nemyslel, že to může být tak kouzelný kopec. Vždy jsem měl dojem, že Kľak je jen jedním z mnoha pěkných Slovenská kopců.Zřejmě proto protože jsem na něm ještě nebyl. Do nedalekých Čičman mě zavál osud poměrně často, i do Rajecké Lesné, kde je známý dřevěný betlém, ale na pěší turistiku v této oblasti jaksi nikdy nebyla vhodná příležitost. Až do této zimy. Koncem roku mě náhoda opět zavlála do jižní oblasti Lúčanské Malé Fatry. Jelikož byl hezký zimní den, ještě bez sněhu, i s kamarádem jsme si řekli: "Teď nebo nikdy". Auto zůstalo na parkovišti na Fačkovské Sedlo / 802 metrů /, známém a jediném horském přechodu mezi Prievidzou a Žilinou v pohoří Malá Fatra. Dostat se sem je možné i autobusem, takže pokud nejste motorizovaný, žádný problém. V nedalekém salaši Kľak jsme ještě dali po rychlém čaji, sbalili suché oblečení do batohů a protože bylo už pozdě odpoledne, rychle vyrazili na cestu.

Reváňske sedlo, na vrcholu Kľaku

Kľak je poměrně nenáročným a dobře přístupným kopcem a tak není divu, každý den je cílem mnoha turistů. Chodník byl tedy zřetelně vyšlapán, nebylo možné zabloudit.Podle informačních tabulek je to na vrchol přibližně 2,5 hodiny.Přestože jde o nenáročnou túru, čemuž nasvědčovala i první část cesty do mírného svahu, přibližně polovina trasy je do řádného Stoupáku. Řeknu upřímně, nepřišli jsme trhat rychlostní rekordy, ale čas pokročil a když jsem nechtěl polevit z tempa, teklo ze mě, navzdory chladnému počasí.Cestou jsme potkávali skupinky vracejících se turistů, z nichž mnozí patřili už na první pohled mezi ty tzv.. sváteční. Bylo to poznat podle nevhodné obuvi a někteří dokonce ani neodpověděli na pozdrav. Ačkoli mě to v nejprve trochu zaskočilo, řekl jsem si - nevadí. Hlavně, že si našly cestu do přírody, to je důležité. Ostatní přijde časem. Když jsme dorazili lesní traverzou do Reváňského sedla, naskytly se krásné výhledy.Navzdory pokročilé hodině vyšlo pozdní slunce a pár minut jsme se popásali pohledem na okolní kopce.Padlo pár vět, mezi které patří i ta: "Mít tak tady chatu ..." Nejnáročnější část cesty byla za námi. Opět jsme se vnořil do lesa, ale nyní už vedl chodník mírným stoupáním přímo k vrcholu. Poslední zastávka byla asi deset minut pod vrcholem, na místě kde v minulosti stála turistická chata. Základy jsou stále viditelné. Muselo to být skvělé místo. Dali  jsme pár záběrů, dali po doušku teplého čaje z termosky. Na vrcholovou planinu to bylo už jen pár metrů a o několik minut jsme stáli u dvojkříže na vrcholu Kľaku. Trvalo nám to asi dvě hodinky. Nahoře řádně funěl vítr a zřejmě už i mrzlo.To jsem zjistil prostě, přimrznul mi úsměv na tváři. Sken se nám naskytl nádherný.Okolní pohoří ponořené do inverze, z níž vyčnívaly horské hřbety. Vyplatilo se. Opět jsem se jednou přesvědčil, že Slovensko nabízí nekonečné množství přírodní krásy a vůbec nic a nikdy netřeba podcenit. Mohu tedy konečně už i z vlastní zkušenosti říci, Kľak není jen jakýsi kopec. Je to parádní kopec! Určitě se sem vrátím. A zřejmě nejlépe jak si ho užít je jednu noc zde i přespat.

Čičmany

Pokud jste již v této oblasti byli, zcela určitě se jděte podívat i do rázovité vesničky Čičmany, která je od Fačkovského sedla vzdálená jen několik kilometrů a nachází se již v Strážovských vrších.V zimě je zde i lyžařské středisko a po zbytek roku zde lze podnikat turistiku do okolí nebo si dát do těla na kole. Čičmany jsou třeba i dobrým výchozím bodem výstupu na Kľak. Vesnice je však známá hlavně svými pomalovanými dřevěnicemi. Je to fakt pěkné místo a když jsem tak stál na kopci nad vesnicí, napadlo mi přirovnání: zde se vrány otáčejí. Několik kilometrů všemi směry není žádná jiná vesnice.Čičmany tak byly v minulosti v zimě často odtržené od okolního světa. I zde ale doba pokročila a dnes si zde ubytování vybrat z množství penzionů, ba dokonce zde lze přespat i v barokně-klasicistním kostele. Na zachované dřevěné domky s ornamentální výzdobou lze natrefit v dolní části vesnice. V jednom z nich, tzv..Radenovom domě je vystavena obecná expozice. Dnes již většina dřevěnic slouží jako chalupy, což je na jedné straně i dobře. Chalupáři postupně sruby rekonstruují a ty tak zůstávají zachovány.