Babia hora, turistický výstup

Babia hora je nejsevernější vyhlídkový bod Slovenska a zároveň nejvyšší vrch Oravských Beskyd. Leží přímo na Slovensko - polské hranici, Poláci ho nazývají Babia Góra nebo Diabląk. Tolik ve stručnosti k lokalizaci a pojďme na cestu.

Odkud vyrazit

Z Námestova jsem se vydal na sever, směr Oravská Polhora, která je podle značek 18 kilometrů. Obec Oravská Polhora začíná hned, jak končí vesnice Rabča. Po  200-300 metrech musíte autem zabočit do uličky vpravo. Zde je však musíte dát pozor.Skutečnost, že jde o výchozí bod na túru na Babí horu je zde značený pouze opravdu malou tabulí, kterou lze snadno přehlédnout. Od odbočky je to ještě přesně 2,5 kilometru po asfaltce k chatě Slaná Voda / 755 metrů /, kde je třeba odstavit auto a dál pokračovat po svých. V chatě Slaná Voda si můžete dokoupit tekutiny, případně horalky, čokoládu. No v době mé návštěvy, začátkem května, ačkoliv byla nádherná neděle a kolem množství výletníků, nevařili. Podle turistického značení je to na vrchol Babí hory po žluté značce 3,4 hodiny. Jelikož vrchol Babí hory je ve výšce 1725 metrů, čekalo mě celkové převýšení přibližně 970 metrů.


 Směr Hviezdoslavova hájovna

Od Slané Vody třeba vyrazit po svých, přičemž po několika kilometrech budete míjet Hviezdoslavovu horáreň. V tomto kraji totiž čerpal Hviezdoslav náměty pro své dílo - Hájnikova žena. V horárni je dnes umístěna muzejní expozice spojená s tvorbou Hviezdoslava a v blízkosti se ještě nachází i památný dům Mila Urbana. K Hviezdoslavovy horárni se lze dostat po asfaltce, podle značky 4,2 kilometru nebo po žluté značce chodníkem přes les. Je to na vás. Pokud byste se vydali po asfaltce, po několika stech metrech budete míjet divokou oboru Slaná Voda, kde si můžete prohlédnout stádo divokých prasat. Potkávat však budete pravděpodobně i množství výletníků na kolečkových bruslích, kteří využívají kvalitu asfaltky na bruslení. Celkově, tento dlouhý nástup pod samotné úpatí Babí hory k horárni mi dost připomínal situaci na Roháčích k Ťatliakové chatě nebo cestu na Hrebienok. Člověk má kilometry v nohou ještě dříve, než vlastně začne jít do tuhého. To je cítit hlavně při zpáteční cestě.


Výstup na Babí horu

Moje kondice byla po několika měsících zraněného kolena v háji. I na tuto túru jsem vyrazil s vědomím, že možná to budu muset otočit. Zejména první dvě hodiny túry, přesto, že Babia hora je zcela pohodový turistický kopec, dost jsem funěl a potil se.Dopředu mě však poháněla mužská ješitnost nebo možná výstižněji řečeno, ješitnost člověka, který měl ještě před nedávnem solidní kondičku, ale momentálně ji nemá a je mu těžko se s tím smířit. A tak jsem se snažil svůj poměrně plíživý výstup kompenzovat tím, že jsem postupoval rovnoměrně, bez přestávek na odpočinek.Koleno mírně pobolívalo, ale vše bylo v normě. Cítil jsem, že to zvládnu.



První polovina cesty od Hviezdoslavovy myslivny až na vrchol mě upřímně řečeno velmi neoslnila. Možná mi  milovníci této lokality nedají za pravdu  ale les mi připadal řádně zdevastovaný po těžbě dřeva, turistický chodník křižovalo množství rozbahněných cest po těžkých mechanismech. No druhou polovinu cesty jsem si už řádně užíval.Turistický chodník je skvěle upravený, doslova vydlážděný kameny, až mi připomínal Tatranskou magistrálu. Cestou byly tři dřevěné chatky, kde se lze schovat v případě špatného počasí, dokonce zde je  možné i přespat. Všude byl i dostatek vody na doplnění zásob. Zejména jakmile začalo pásmo kosodřeviny, vykoukly nádherné výhledy, neporušená příroda a chodník mi připomínal hřebenovku jako někde v Nízkých Tatrách. Tady už ve mně panovalo to pravé nadšení z turistiky. Přestože byl začátek května, chodník stále protínaly sněhové fleky, na cestě od myslivny jsem po celou dobu potkal možná deset turistů. Každým krokem blíže k vrcholu po kleči se do mě vlévala energie. Dech se mi upravil, tep chytil pravidelný rytmus, už jsem nevnímal své tělo, jen jsem si užíval momentální přítomnost.


Na vrcholu Babí hory

Vrchol mě opět přivítal o samotě. Jen z dálky jsem zahlédl dva turisty jak scházejí na polskou stranu. Ocitl jsem se tak sám nad Oravou i Polskem. Ticho, foukal pouze vítr, výhled byl dramaticky protkán v dálce bouřkovými oblaky. Těch několik minut v ostrém větru jsem si řádně užíval. Na vrcholu je památník papeži Janu Pavlovi, který v mládí několikrát vyšlapal na vrchol Babí hory. Památník je z jedné strany česky, z druhé strany polsky. Stejně jako turistické značky byly na vrcholu v obou jazycích. I na takové drobnosti lze evidovat vzájemnou sympatii a spjatost obou národů. Vrchol Babí hory je totiž přímo na Slovensko - polské hranici, pyšní se jím tak i Poláci a je považován za nejsevernější bod Slovenska.



Cestě dolů jsem se cítil po dlouhé době opět jako znovuzrozený. Těšilo mě, že jsem během cesty potkal minimum lidí a měl tak čas přemýšlet a být pouze sám se sebou.Vyplavilo ze mě nervozitu, zmatek, nános civilizačního prachu, těch několik hodin samoty v přírodě mi upravilo karmu, uspořádal jsem si myšlenky. Pokud by mě někdo z dálky pozoroval, jak mluvím sám se sebou a nahlas si zpívám, zřejmě by mě považoval za blázna.To vše však patří ke kouzlu hor, kde se člověk mění na přirozený samého sebe. I z tohoto důvodu mám velmi rád toulky osamotě. Tak, toto byl příběh jednoho pěkného, ​​jarního, nedělního dne.