Toulky po Spiši

 Pokud si vezmeme Spiš ve významu slovenského regionu, můžeme si být jisti skvělým výběrem lokality na turistickou vycházku.Vedle malebných vesniček v Prešovském kraji, kudy nás vede cesta k cíli, pohoří Branisko se jeví jako hlídací kolos. Okolí mi ubíhá za zataženým oknem auta.Chminianska Nová Ves, Bertotovce, Hendrichovce a další sídla nabízejí výhled na sluneční hornatou krajinu. A pak dlouho dlouho nic. Následuje 5 kilometrový pás temnoty. Nad námi stojí tisíce tun skal, kamenů, stromů a vynořuje se ve mně pocit, že to celé padne. Na nás. Dálniční tunel Branisko mě po třetím kilometru posouvá do stavu, kdy již v jeho mezích nemám co objevovat. Tedy alespoň vizuálně. O technickém vybavení vrtu by se dalo vyprávět i tři dny. Říká Gabi, a vykládá mi o protipožární ochraně tunelu ao ventilaci, bez které bychom se nedostali k přívodu čerstvého vzduchu. Nadarmo má vrt dva vchody. Dokud nevidím na jeho konec, očekávám další a další kilometry tmavého úseku. Na Spiš se jednoho dne vyberu po průsmyku.


Skalní městečko nedaleko hradeb
Světlo na konci tunelu osvítí očí dříve, než očekávám. Množství stromů na obou krajnicích nás během jízdy upozorňují na zvyšující se rychlost. Zpomalí nás alej před Hodkovcích, kde jsou stromořadí vysázeny obzvlášť rovnoměrně. Umím si živě představit, jak jezdili pomezi ošarpané lípy středověké kočáry se šlechtici Zápolský, později Turzovci a Csákyovci. Bezprostřední vyhlídka na Spišský hrad rozvířily ve mně představy o životě v královském sídle. Vždycky jsem se chtěla přenést do dob rytířských zápasů, hradních slavností a noblesních šatů. Zastavujeme se v Hodkovcích. Zaujal mě prodej domácího včelího medu přímo v obytném domě, jakož i Kaštielska sídlo panovníků-dnes již sociální zařízení. Na parkovišti nikdo kromě nás nestojí. Za námi je stánek s občerstvením, za kterým začíná naučná stezka Sivá Brada - Dreveník. Travertinové království je jedna z nejstarších chráněných krajinných oblastí na Slovensku a je pod správou Národního praku Slovenský ráj, na informační tabuli chodníku se pyšní ochranný stupeň číslo 5. Vydáváme se na cestu. Postupovali bychom rychleji, kdyby nás na každém metru nezastavoval měnící se výhled na široké okolí.Dohlédli bychom i dále, ale Branisko i tentokrát ukazuje svou mohutnost. Skály jsou vysoké, túlam se mezi nimi, hledáme podobizny. Jedna připomíná lidskou tvář, další sedícího psa. Z třetí se zas klikatí jehličnan, z následující vyčnívají kapradiny a mechy.Mezi skalami je tak vlhko, jakoby bylo nedávno pršelo. Rozptýlí nás zvuky těžkých strojů, což na druhé straně kopce hlučně vrývají do skal, aby z nich vytěžili co nejvíce štěrku. Rostlinstvo Dreveník je rozmanité. Od čekanek, řepík, jalovce, mateřídouška, až po chráněné druhy tam najdeme pestrou paletu vegetace. Zhlédli jsme i rybízový keř.


Spišský velikán
Travertinové krystalické břidlice sloužily pro výstavbu Spišského velikána. Hrad se tyčí na kamenném brali, odkud se nám zdá, že všechno kolem je na dosah ruky. Jen ze samotného hradu vidíme jeho nádhernou polohu i krásnou architekturu, pro kterou se vyplatí vynaložit síly na výstup na hrad.Za námi přichází asi tucet návštěvníků. Je slyšet češtinu, záhoráčtinu, občas se mezi ně proplétá i polština. Kráčíme k hradnímu nádvoří. Opřu se o zábradlí, Gabi nastavuje objektiv, zaostřuje na blízké Spišské Podhradie a Spišskou Kapituli, sídlo spišského biskupství. Konečně se mě chytá větřík, od rána se nepohnul ani lístek na stromě a horko se vystupňovala na rekordních 37 stupňů. V rozjaření nad slovenskými čínskými zdí, přerušila mě poznámka vedle stojícího chlapečka. Potkan, mami, potkan.Nádvoří ohraničuje hradba, v jejímž rámci nacházejí útočiště různí živočichové. Tvor stojí na dvou nohách, znalosti z biologie nepustí, je to přece Sysel obecný. Odkud se tam vzaly tito chránění živočichové. Podle ochranářů tam mají vynikající podmínky, postupně se usadili i za hradbami. Spiššský hrad obývá přibližně 40 jedinců.

Poohlížíme si řemeslnické stánky s výrobky z dílny spišskohrhovských dřevořezbářů.Zvoní tam zvonky, lákají sošky, vařečky a podobné pozornosti. Za vstupní branou se vyrábějí i hliněné nádoby. Ať se vám líbí, jak si přejete milá paní, dle vašeho přání zařídíme se. Až mi je nepohodlné být v pozici někoho, kdo velí a ráčí si, a když k tomu všemu připočte intonaci a la z úst renesančního služebníka, cítím se jako hotová hradní pania. No jak tak nad tím přemýšlím, prodejce se zastal svého úkolu opravdu dokonale. Hradem nás provází brigádník. Ve skupině je nás asi třicet. Spišský velikán překonal nejeden vpád, říkává se, že nikdy nebyl dobyt. Dějiny hradu sahají až do 11.až 12. století. Kolem třetiny 13. století vzniká dnešní kruhová věž, románský palác a jiné části horního hradu.


Levoča
Do města vcházíme přes Košickou bránu, což je hlavní vstup do města. Jakmile vystoupíme z auta a vyrážíme na procházku historickým centrem, najednou potkáváme výjimečnou osobu, Petra Kolesasára. Na první pohled je to obyčejný člověk, ale kdo viděl dokumentární film Slepé lásky, určitě se ztotožní s názorem, že tato osoba se vyznačuje douškem výjimečnosti. Ani ve snu by mě nenapadlo, že zastihneme nevidomého učitele hudby ze základní školy pro nevidomé jen tak, během procházky Levoči. Pan Peter učí nevidomé hrát na klavír a zpívat ve sboru. Má fantastickou imaginaci, kterou prociťuje přes zvuky, hudbu, přes slyšící a režisér Juraj Lehotský se dozvěděl o jeho schopnosti a jednoduše to dal na filmové plátno.

Městskou památkovou rezervaci, spadající pod ochranný štít UNESCA, ohraničuje opevnění, jehož počátky sahají do třináctého století. Tu si poohlížíme ze severní strany, kde pozorujeme rekonstrukci. V Levoči si prohlížíme Thurzův dům, radnici, až nakonec Chrám svatého Jakuba. Jsem zvědavý člověk. Pokud mě potká tajemno, mám tendenci zajímat se o věci o něco hlouběji, než obvykle. Bez fotoaparátu, se zahalenými rameny vstupujeme do druhého největšího kostela na Slovensku. V tichosti posloucháme výklad průvodkyně a zůstáváme v němém zájmu o to, co nám říká. Není to však úžas ze superlativ, pro jaké se do Chrámu hrnou masový turisté, ale právě naopak. Obtížemi i dobrém protkané dějiny gotické stavby, jako i síla křesťanského ducha naplňují mou zvědavost uvnitř kostela. Největší dřevěný gotický chrám na světě z rukou Mistra Pavla, i největší gotické náměstí na Slovensku krášlí někdejší svobodné královské město. Osobitou zajímavostí v Levoči je legendární Levočská bílá paní a klec hanby. Baví nás toulat se ve městě a spontánně objevovat, co nabízí. Novinkou byl pro mě šnek s pitnou vodou vedle radnice.