Vyrazili jsme ve čtvrtek z Prahy půlnočním rychlíkem směr Žilina. V celém vlaku bylo jen velmi málo "normálních" lidí bez batohů s připnutými cepíny a mačky. Cesta s "Jindřichohradecko" rumem utekla jako voda a já jsem ráno zažil možná nejhorší opici v životě. Po dvou nepříjemných toaletních hodinách v socialisticky stylizovaném, ale příjemně vytopeném hotelu Diery jsme tři vyrazili směr Dolní díry. Nasadili jsme kočky a nastoupili do koryta zamrzlého Hlubokého potoka.Jednalo o pohádkovou cestu zimním rájem. Kromě dvou ledolezců a jednéů rodinky jsme potkali pár v pokročilém věku, který si absolutně užíval a dodal nám jistoty - když oni, tak i my dalo by se číst v našich myšlenkách. Přestože jsou Dolní i Horní díry přes zimu oficiálně uzavřené a v běžné turistické obuvi zcela neschůdné, s nasazenými kočkami jim nebylo co vytknout. Některé kolmé úseky s našimi přes dvacet kilo těžkými batohy nebyly sice úplně elegantní, ale stálo to za to. Nicméně o tom, že i tak je zde třeba dbát nejvyšší opatrnosti a mít z přírody velký respekt, svědčí fakt, že několik dní po našem treku zde zahynul zkušený český horolezec. Čest jeho památce!
Po Horních dírách jsme došli do sedla Medzirozsutce. Pod Malým Rozsutcem jsme zahodili batohy a vydrápal se nahoru. Ticho, jen v dálce štěkající psi ze Zázrivé, západ slunce v lehkém mlžném oparu a obloha pokrývající miliony odstínů od bledě modré po růžovou. Krásný konec dne! Když jsme se vrátili ke stanu, čekalo nás však jedno nemilé překvapení - totálně odešlo těsnění benzínového vařiče. Po dlouhé hodině Džordžovej obětavé práce jsme si rozdělili ešus vlažných čínských nudlí, pojedli jejich studeným Lunchmeat a lehli si. Bylo jasné, že příští den nebudeme mít téměř žádnou vodu a budeme muset jíst sníh.
Ráno jsem se vyhrabal ze spacáku před svítáním a vyběhl opět na Malý Rozsutec.Další z ran, které člověka nabijí pozitivní energií alespoň na měsíc, až jsem si říkal, jestli vůbec chci zpět domů. Po dvou hodinách fotografování jsem se vrátil ke stanu, vzbudil chlapců a začali jsme stoupat na Velký Rozsutec, k jehož fantastické siluetě směřovaly naše pohledy během celé cesty. Bez vody mě tento úsek velmi potrápil, vrchol jsem dosáhl s velkým zpožděním. Bylo už po poledni, když jsme sestupovali směrem na sedlo Medziholie. Vzhledem k parádnímu počasí stoupl provoz na silnicích a potkali jsme zde možná několik desítek lidí.
O existenci koček většina asi ani neměla tušení. Zda je obdivovat pro odvahu, zda zatracovat pro blbost necháme na čtenáři, každopádně se mnozí po namrzlém svahu klouzaly jako o závod. Tak jako tak je však zimní provoz na Velkého Rozsutce absolutně nesrovnatelná s tou letní - přímo na vrcholu jsme v létě potkali desítky lidí v žabkách, v tílku a hlavně s kapesními pejsky.Na několika internetových stránkách jsme se před cestou dočetli, že jsou Rozsutce na zimu uzavřeny. Není to ale úplně pravda - smí se na ně až do prvního března, a jsou pro návštěvníky hor zakázané do poloviny června.
Parádní hřebenovka
Vzhledem k časovému zpoždění a žízni jsme se jednohlasně shodli obejít následující vrchol hřebenovky Stoh traverzou přes lavinový svah. Přestože je tato cesta v zimě logicky uzavřená, troufli jsme si na ni vzhledem k nízké a pevné sněhové pokrývce a minimálnímu lavinovému nebezpečí. Nastúpali jsme na Poludňový Grúň a po západu slunce i na Chleb. Za ustavičného pojídání sněhu mi na návětrné straně namrzly rty, měli jsme žízeň, takže jsme se rozhodli složit hlavy na půdách Chaty pod Chlebom. S termoskami naplněnými horkým čajem, hydratovaní hektolitry kofoly, čaji i piva jsme pak celou neděli šlapali o poznání rychleji a s větší radostí než v předchozích dnech.Vrcholky jsmezvládali jeden za druhým a užívali si slunečního svitu jako nikdy. Myslím, že by se mnou většina návštěvníků zimní Malé Fatry souhlasila, když řeknu, že úsek mezi Velkým a Malým Kriváněm patří mezi absolutně nejlepší - příjemně namrzlá hřebenovka, rozhled 360 ° a Tatry jako na dosah. Zima byla již na ústupu a několik předchozích dnů pražilo do jižních svahů slunce jako o život. Pozorovali jsme tu příchod jara, zatímco severní svahy byly pokryty souvislou sněhovou pokrývkou.Obecně však bylo sněhu na hřebenech velmi málo, tvořil vlastně jen několik centimetrů tlustou zmrzlou slupku.
Za osm hodin jsme od Chaty pod Chlebom proletěli přes nejvyšší vrchol Malé Fatry - Velký Kriváň a pak přes Pekelník, Malý Kriváň, ledem pokryté Bílé Skály, Suchý, kofolu v Chatě pod Suchým a Starý hrad až do staničního bufetu na Strečně. Tady už nám bylo všem jasné, že se do zimních Slovenská hor musíme ještě vrátit. V nádražní Putík, kde jsme se nakonec po zhlédnutí interiéru rozhodli doplňovat tekutiny pěnivým mokem venku na perónu, nás čekala příjemná tečka v podobě veselého kolemjdoucího ukrajinského původu. Když nás viděl venku pít pivo a sušit bosé nohy na posledních zbytcích odpoledního únorového slunce, nalil do nás po sto gramech borovičky na zahřátí a popřál šťastnou cestu.
Žádné komentáře :
Okomentovat