Slezský dům
Gerlachovský štít je zcela jistě jednou z nejnápadnějších dominant Vysokých Tater.Jeho masiv je velmi členitý, tvoří ho množství nižších vrcholů, zda sedel, které jsou dobře viditelné iz podtatranských vesnic. Další charakteristikou Gerlachu je mohutných kotel, který se v nadnese formě až trochu podobá kráteru, ale byl vytvořen horským ledovcem. Gerlachovský štít, nebo Gerlach, jak ho všichni volají, není turisticky zpřístupněn.V tom smyslu, že ho obcházejí značené stezky. Konkrétně červená tatranská magistrála z jihu a zelená značka z východu. A tak ideálním výchozím místem na začátek túry je horský hotel Sliezsky dom na jihovýchodní straně Gerlachu, odkud i drive většina turistů skutečně vyráží. Zde je třeba zdůraznit, že Gerlachovský štít je možné zdolat pouze v doprovodu horského vůdce a to celoročně. Jde totiž o technicky náročný výstup s exponovanými pasážemi. No velkou roli při úspěšném výstupu hraje i počasí, které je třeba pečlivě sledovat již několik dní dopředu.
První na Gerlachu Ján Still
Vraťme se však trochu do historie výstupů na nejvyšší vrchol Slovenska.Pravděpodobně prvním průkopníkem, který se prokazatelně dostal na vrchol Gerlachovského štítu byl spišský Němec a horský vůdce Ján Still v roce 1834. V té době byl učitelem v Nové Lesné a na vrchol Gerlachu vystoupil společně se svým švagrem, dále mlynářem z Nové Lesné Martinem Urbanem spitzkopf a dvěma lovci kamzíků. Čistě slovenský prvovýstup na Gerlach se podařil dle historických pramenů horským vůdcem ze stolu ve složení Ján Ruman Ztepilý ml. a Jan Pasternak. Přestože na vrchol Gerlachu vede několik ne horolezeckých cest, ani jedna z nich není značená ani jištěna do takové míry, že by se po nich mohli bezpečně pohybovat běžní tatranský turisté. Kromě toho, že terén je často neprůhledný a technicky náročný, třeba zde počítat is padajícím kamením, případně se sněhovými poli. Zejména v době nepříliš piaznivého počasí - mlhy, námrazy, silném větru, bouřky nebo při rychlé změně počasí, což je v Tatách zcela běžné, se stává terén velmi nebezpečným. A to nejen pro běžné turisty ale i horského vůdce. Proto je zcela nezbytné mít ve své výstroji helmu, lano, často i cepín a další základní vybavení do náročného vysokohorského terénu.Na vrchol pouze s vůdcem.Už dlouhá léta platí v Tatrách systém, že pokud nejste členem Slovenského horolezeckého spolku JAMES, na vrchol Gerlachu je možné se dostat pouze v doprovodu horského vůdce. Což je podle mě vzhledem k obtížnost výstupu velmi rozumné. Zcela určitě toto nařízení zachránilo množství životů a zabránilo "anarchii", když by sem chodil kdokoliv a kdykoliv. Pokud byste se přesto rozhodli vyrazit na vrchol Gerlachu bez vůdce, co vysloveně nedoporučuji, porušíte tím pravidla národního parku a riskujete pokutu od případných strážců. No mnohem pravděpodobnější by byla situace, že pokud byste se pokusili na Gerlach vystoupit sami bez nutného vybavení a bez doprovodu zkušené osoby, oči horských vůdců vás hned odhalí a ti vás nepříliš vytříbeným způsobem pošlou okamžitě zpět.To je ale zanedbatelný trapas v porovnání s rizikem, že ztratíte správnou cestu, zabloudíte, spustíte lavinu kamení a zraníte jiných turistů, přičemž se samozřejmě můžete zranit velmi snadno i vy. Horského vůdce můžete pohodlně sehnat na internetu. Je přitom více než pravděpodobné, že stejně kvalitní službu a za stejnou cenu vám poskytne každý z nich. Přitom je však třeba dbát, aby měl horský vůdce mezinárodní akreditaci UIAGM, která ho opravňuje doprovázet ve všech horstvech světa. To znamená, není nutné mít vůdce pouze z Tater. My jsme se však spolehli na kvality domácího horala a svěřili se tak do rukou Tibora hromádku ze stolu. A udělali jsme dobře. Tibor Hromádka se ukázal jako zodpovědný, zkušený, ale na druhé straně i velmi příjemný společník během celého výstupu. Cena za výstup ve skupině, kde jsou jeden až tři lidé se pohybuje v částce 240 Euro, v čem je započteno i půjčení potřebné výstroje.
Velické pleso, Velický vodopád, Velická próba
S Tiborem jsme si dohodli schůzku v pět ráno pod horským hotelem Slezský dům. Možné je vyrazit i z Tatranské Polianky, ale to třeba vstát ještě dříve, neboť na Slezský dům je to odtud přibližně 700 výškových metrů. Ačkoli tam vede asfaltka, je třeba počítat minimálně 1,5 hodiny chůze. Z Tatranské Polianky se sem lze dostat i terénním autem za poplatek přibližně sedm euro na osobu. No my jsme však raději přespali na Slezském domě a ušetřily se tak ranních stresů. Tibor nás upozornil, že výstup trvá přibližně 3 - 4 hodiny, při převýšení přibližně 1100 metrů. A tak jsme nenatahovali čas a vyrazili. První minuty se mi šlapalo dost těžko, jako následek večerního ponocování v klubu horských vůdců, který stojí hned za hotelem a patří k velmi populárním a často navštěvovaným společenským místnostem ve Vysokých Tatrách.Postupně jsem se však dostal do formy a cesta již dále ubíhala bez větších problémů a řádně jsme si ji užívali. Nejprve jsme šli po zelené značce okolí Velického plesa, nad Veličkou vodopádem jsme zahnuli vlevo a cesta ubíhala již po neznačených chodnících k úpatí strmých skal, či lépe řečeno k žlabu - Velické Probe.
Zde nám Tibor rozdal potřebnou výstroj navázali jsme se na lano a pokračovali již v mnohem náročnějším terénu. Následoval kamenitě travnatý svah, kde jsme často využívali i ruce, ale stále šlo o chodecký terén. Tibor nahodil dost rychlé tempo, prý nás odhadl na zdatné, no řeknu upřímně, že ze mě dost teklo. Postupně jsme se dostali až na hřeben do sedýlka nad kotlem do výšky 2425 metrů, kde následoval delší odpočinek. Po osvěžení a prvních nádherných výhledech jsme pokračovali v cestě a po překročení hřebene se nám z druhé strany odkryl výhled do Gerlachovského kotle.To už byl terén mnohem obtížnější, pokračovalo po skalách a po zřetelném chodníku už nebylo ani stopy. Když jsme se postupně dostali k štěrbině pod Kotlovým štítem / 2550m / tak jsme poprvé viděli i samotný vrchol Gerlachovského štítu. Zdál se tak blízko, ale cesta ještě trvala poměrně dlouho, protože terén byl stále více obtížný a je třeba dávat pozor na každém kroku.
Batizovská dolina, Batizovská próba
Na samotném vrcholu bylo kromě nás snad dalších dvacet lidí, tak si ani sednout řádně nebylo kam. Přesto jsme si to pěkně užili, nafotili vrcholové foto, pokochali se výhledem, spolkli čokoládu, osvěžili se čajem a vyrazli na tu technicky složitější část cesty - sestup. Sestup pokračoval směrem do Batizovské doliny, žlabem zvaným Batizovská próba. Ve velmi strmém svahu zde hrozí padající kamení, takže při sestupu třeba dbát na maximální opatrnost. Buď můžete vy zranit turisty pod vámi nebo mohou ti nad vámi zranit vás.I proto zde panovalo dost velké napětí a Tibor se nás snažil dostat nejrychleji dolů.Přibližně ve středu sestupu se zde vyskytla několik metrů kolmá stěna, zajištěna železnými stupačkami ukotvenými přímo ve skále. Zde je třeba být skutečně opatrný a zejména za nepříznivého počasí je třeba se plně soustředit. Dále nás už čekal jen sestup kamennou sutí a následně horským chodníkem k Batizovském plesu, kam jsme se všichni hned šli vykoupat. Voda byla přímo ledová no vlila do žil ztracenou energii. A jak Timor Hromádka řekl: "Kdo se nevykoupe v Batizovském plese, jakoby ani na Gerlachu nebyl". Samozřejmě s úsměvem. Zpět do Sliezekeho domu to bylo ještě asi hodinku, ale to se už nikdo z nás nespěchal ale užívali jsme si hezký den. Celá túra nám trvala přibližně sedm hodin a byl to nezapomenutelný zážitek.
Žádné komentáře :
Okomentovat