Výstup na Choč

Vyběhnout na vrchol Choče jsem se už chystal velmi dávno. Jednoho dne, když jsem míjel vesnici Valašská Dubová mě napadlo, dnes je vhodný čas. Auto jsem odparky na konci vesnice, kde už začínalo stoupání.


Nahodil jsem pevnější obuv, krátké tepláky,tričko, na záda dal batoh, vodu a suché tričko na převlečení. Podle slov chlapíka míchající před domem cement, by to mělo být na vrchol Choče přibližně 2,5 - 3 hodinky. Vyrazil jsem po modré značce. První úsek cesty vedl po vozové cestě, křížem přes louky. Po několika minutách jsem vstoupil do řídkého lesa a později se cesta zúžila do sevření vápencových skal.
Výrazně se zde ochladilo, vzduch prosákla vlhkost. Po několika stech metrech stezka obklopují hluboký les se stala řádně strmou. Každou chvíli jsem čekal nějaké místo k odpočinku, či zmírnění stoupání, ale nic takového se nestalo.Chodník stále stoupal kolmo nahoru.Sem tam jsem musel podlézt, zda přelézt vyvrácené stromy.


Na Choč
Po několika desítkách minut se stal výstup částečně mírnější, až se konečně les rozestoupil a přede mnou se otevřela nádherná mýtina s krásnými výhledy. Ocitl jsem se na Střední polaně / 1255 m /. Cesta sem trvala přibližně 1,5 hodiny. Na této louce jsem si  dal krátký oddech ve stínu stromů a kochal se nádhernými výhledy.Ačkoliv jsem se na Choč vydal v  pracovní den a tajně jsem doufal, že potkám minimum turistů, potkal jsem jich poměrně dost. Zejména z Čech. Vraťme se ale ještě k Střední polaně. Pokud by vás zastihla nepřízeň počasí, máte možnost se schovat v dřevěné boudě, která se pyšní hrdým názvem - Hotel Choč. Samozřejmě, v uvozovkách. Asi šest set metrů dál si můžete doplnit i zásobu pitné vody. Navedou vás tam značky.


Na vrcholu
Na samotný vrchol Choče je to podle značek ještě hodinka. Cesta dále pokračuje po zelené značce. Krátce po louce a pak opět do lesa. Cesta byla sice nadále strmá, ale pokračovala v serpentinách po kamenném chodníku, takže se kráčelo snadněji než v první části výstupu.Místy se musí  lézt po kamenech po čtyřech, ale jde o příjemné zpestření. Po několika stech metrech se otevírají fascinující výhledy. Je vidět Malou Fatru, Oravu i Nízké Tatry.Postupně jsem se vnořil do kosodřeviny, nyní jsou již prakticky stále výhledy do širého okolí. Postupně jsem se probíjel k vrcholu, fotil, rozjímal. Tato závěrečná fáze byla okouzlující. Už jsem nevnímal námahu. Byl jsem úplně sám v lůně přírody, foukal ostrý vítr, svítilo slunce, jako na dlani jsem měl kus nádherné krajiny a do žil mi pronikal ten neopakovatelný pocit, když vím, že žiji život.Vrchol byl už jen vyvrcholením tohoto zážitku. Řádně zde funěl a tak jsem si udělal pohodu v závětří za skálou v kleči, přičemž jsem měl panorama jako na dlani. Mnoho lidí tvrdí, že tento výhled je jedním z nejkrásnějších u nás. Souhlasím. Lze jej přirovnat k výhledem z Ďumbiera, či Kriváně. Na vrcholu jsem si poležel dobrých třicet minut.Nechtělo se mi odtud. Byl to balzám. Naneštěstí se však začaly na horizontu sbírat černé mraky. Zpět jsem se vydal tou stejnou cestou do Valašské Dubové. Jsou však i jiné možnosti.Například do vesnice Lúčky. Sestup proběhl bez problémů a poměrně rychle. U auta jsem opět přehodil oblečení, v hospodě doplnil tekutiny a vyrazil. Cestou jsem si ještě podíval na Jánošíkovu hospodu, v níž údajně v roce 1713 chytili Jánošíka. Jde již o moderní penzion jakých je na Slovensku nepočítaně, takže na mě nezanechal žádný dojem. Co dodat pěkné chvíle za mnou a realita přede mnou. Choč si určitě nenechte ujít.