Po cestě jsme v levickém obchodním domě ještě narychlo dokoupili jeden kompletní běžecký výstroj. Tehdy jsme však netušili, že se sem brzy vrátíme s reklamací.Ubytovali jsme se v příjemném a útulném penzionu ve vesničce Dekýš schované v údolí, daleko od hlavní silnice a jakéhokoliv ruchu. Potěšili jsme se, že sněhu je všude dost. Okolí jsme znali z pěších túr, a tak jsme se druhý den rozhodli pro start v nedalekých Kopanice. Nasedli jsme do auta s úmyslem vyvézt se až do Kopanice, avšak sníh na silnici a zejména její sklon nám v jeho naplnění zabránili. Auto jsme nechali pod vesnicí při boční lesní cestě a nasadili jsme si běžky. Kupodivu, dařilo se nám lépe než autu a do hodinky jsme se ocitli ve výchozí vesnici. Slunce osvětlovalo kusy sněhu ležícího na větvích stromů, které působily jako pohádkové - s rukama a tělem. Měla jsem pocit, že každou chvíli promluví hlubokým dunivým hlasem.
V sněhu po kolena
Z Kopanice jsme se po červené turistické značce vybrali směrem k Richňavským jezerům.Stopa tam nebyla, avšak chodník bylo možné rozlišit podle menší vrstvy sněhu. Bořili jsme se do sněhu, místy i po kolena, ale kvalita sněhu (prašan) a okolní příroda nám pochod zpříjemňovali. Stezka vede jednou nahorů a jednou dolů bez výrazných stoupání a klesání.Po chvíli jsme za zády zanechali vesnici - poseté domky v kopci a oproti nám zjevilo zasněžené Sitno. Mírný výstup nás čekal před výhledem na Richňavské jezera. Na kopci jsme chvíli hledali značku, protože jsme se ocitli na ploše bez stromů. O kousek dál jsme objevili běžeckou stopu, počínající pravděpodobně od jezer. Byla vytvořena strojem a její kvalitou jsme byli tak nadšeni, že jsme po ní pokračovali téměř do sedla Pleso.Bylo však už pozdě, a proto jsme se raději otočili. Zítra musíme vyrazit hned ráno!Slunce rychle zapadalo a vytvořilo podivný úkaz - pekelný otvor do nebe. Z kopce nad Richňavskýmí jezery jsme se spouštěli se zapnutými čelovkami a já jsem každou vteřinu čekala pád. Toto očekávání ještě více umocňovala neustále se zvyšující rychlost ... Nakonec jsem úspěšně spadl. Vrátili jsme se do Kopanice (celkem rychle, využívaje námi vytvořenou stopu) a v hostinci jsme se zastavili na čaj. Uvnitř seděla skupinka domácích, krb příjemně hřál a cigaretový kouř stál. Jeden postarší pán se do nás pustil, že kde jsme byli, kam jdeme, kde všude je turistika, až si k nám přisedl. Po chvíli začal cosi splétat o Annapurne, že tam třeba jít, že tam je super.Pomysleli jsme si, jasné, ujo popil, vzpomněl si, že existuje jakási Annapurna a nyní nás jde Ohura svými vědomostmi. Ujo už měl pár ... v sobě.Po čase jsem vypnul a přestal jsem ho poslouchat. Jací jsme však zůstali překvapeni, když po hodině splétání se ukázalo, že ujo není žádný mluvka a pod Annapurny opravdu byl. Někdy po pádu totality dostali v práci větší odměny, ženě řekl, že jde na školení, no a on si ve skutečnosti zaplatil trek kolem Annapurny. Ztišil hlas, protože žena od něj seděla pouze metr a dosud, po desítce let o tom neví. "Víte, ona by nepochopila, že jsem na to dal tolik peněz ...". Nestačili jsme od údivu oči otevírat, když jsme se ještě dozvěděli, že ujo se kdysi zúčastnil horolezecké expedici. Opět jsem si jednou uvědomil, že na první dojem nelze dávat!
Brutální sjezd lesem
Po čaji a tuším pivu jsme zapomněli, že nás čeká brutální sjezd lesem k autu a ještě k tomu v naprosté tmě. To byla opravdu zábava. Před každou zatáčkou jsem se preventivně hodil na zem, abych neskončil ve spleti stromů a neletěl dolů bočním svahem. Po návratu do penzionu jsme se rozhodli, že na další den začneme běžkovat od Richňavské jezer pěkně esteticky po stopě do sedla Červená studna a zpět. Na další den to však tak růžově nevypadalo.Zaparkovali jsme napravo od jezera a přes chatovou osadu jsme se přesunuli na druhou stranu jezera. Oteplilo se a kusy sněhu z větví padaly na naše nic netušící hlavy. Toto byl úvodní trénink před výstupem na hřeben. Stopa byla sice pěkná, avšak klouzaly se, a když jsem se na chvíli zapomněl, svezl jsem se zpět o pár metrů.Mírně pofukovalo, slunce krásně svítilo, sníh nad jezerem se topil a vytvářel bačoriny.Na hřebeni jsme poznali místo, na kterém jsme se den předtím otočili a vybrali se do sedla Pleso.Setkává se zde několik značek. My jsme se vybrali doleva, do lesa, po značené běžecké trase. Krátký strmý sjezd a ocitli jsme se na úzkém chodníku traverzujícím kopec, všude kolem nás rostly stromy. Cesta byla monotónní, kopírující svah, několikrát zahnula. Občas nás překvapil potůček křižující trať a stékající ze stěny kopce a sem tam trčící skalky. Kousek před nově vybudovanou, ještě nefunkční sjezdovkou jsme se nakonec přece jen dočkali výhledu na okolí. Nalevo, na druhé straně údolí jsme poznali Kohoutů majer s několika domy a Pivovarský vrch.
Gondolier z Benátek
Když jsme přecházeli lyžařský svah, potkali jsme skupinku teenagerů na běžkách, kteří si zde stejně jako my dali chléb a čaj. Zdálo se mi, že jsou exponováni podobně.Stopa pěkně pokračovala, překvapivě Neznehodnocení chodci, avšak my jsme více a více ztrácely síly. A sedlo nikde. Čekali jsme ho za každým záhybem kopce. Miro na jednom místě zapíchl hůlku do sněhu a zlomil ji. Zůstala z ní roztřepená šereda. Od toho momentu mi pohyby připomínal gondoliéra z Benátek. Cesta před sedlem se rozvlnila a my jsme se museli soustředit. Kolem druhé odpoledne jsme konečně dorazili do cíle.Byli jsme unavení, avšak dosažení mety nám dodalo energii a zlepšilo náladu. Malé děti se sáňkovali na svahu, rodiče postávali a my jsme si dali čaj se sušenkami.Dlouho jsme se však nezdrželi a spěchali jsme zase zpět. Zpáteční trasu nikdo mezitím nezkrátil a my jsme po hodině přepnuli do automatiky. K Richňavské jezerům jsme dorazili po tmě, schopni pouze se spustit dolů z kopce, nevnímali jsme ani začínající déšť ... Prošli jsme přibližně 20 km. O pár dní se sníh téměř úplně roztál a my jsme si více v tu zimu v Štiavnických vrších nezabežkovali. Cestou domů nám po náročném vyjednávání hole v obchodě vyměnili za kvalitní. Škoda, ta zlomená měla své kouzlo.
Žádné komentáře :
Okomentovat