Hradisko Havránok - Liptovska Mara

Archeologický výzkum, který předcházel vybudování přehrady Liptovská Mara, odkryl na vrchu Havránok zbytky souvislého osídlení.Ty patřily důležitému hospodářskému a společenskému středisku púchovské kulturní skupiny,  které zde vzkvétalo kolem přelomu letopočtů. Archeologický výzkum objevil i zachovaný zbytek původní hradby keltského hradiště. Nálezy dvorce z mladší doby železné, brány keltského hradiště a svatyně, pocházející před našeho letopočtu, jsou náznakově zrekonstruované. Na nejvyšším bodě lokality byl ve středověku zemëpanské hrádek, který tu stál od 12. do 16. století. Hradisko Havránok je jedna z mála lokalit na slovensku, při které se veřejnosti prezentuje alespoň částečná rekonstrukce původních objektů na bydlení, hospodářských budov, kultovního místa a části fortifikace.V průběhu výzkumu se archeologům podařilo kromě jiných objektů hradiště odkrýt unikátní objev - pohanskou svatyni.


 Hradisko Havránok se rozkládala za kamennou zdí. Vejít směl pouze ten, kdo se očistil při obětní stéle; jen pak mohl projít přes mohutnou polokliešťovitú bránu, kterou chránila další hradba a dřevěná věž, na místa, kde hořely mohutné ohne. Lidé tam přinášeli nádoby s nápojem, kusy masa, obilí, šperky, mince, nářadí, nástroje, kovovou surovinu (zůstaly z ní železné koláče, měděný ingot, svitky stříbrného drátu a stříbro roztaveny do beztvarých slitků), ale i dřevěné předměty, textil a kusy vonné pryskyřice, která ještě i dnes po zapálení vydává výraznou vůni podobnou tymiánu. Stojí za zmínku, že v téže obětní hranici se našly starodávné masivní náramky, které vyrobili původní obyvatelé hor, a stejně opasky v tomto prostoru nových Keltů. Zbytky hranice spolu s neshořelého obětními předměty se ukládaly v obloukovitém pase vedle dřevěných sloupů, z nichž zůstaly jen jámy v zemi, mohli to však být jakési pravěké totemy. Popel ze žiarovísk se čas od času přikryl plochými kameny, až vznikla souvislá dlažba.


Archeologům se podařil objev, který nahání hrůzu. Uprostřed areálu se našla do skály vytesaná jáma. Na jejím dně se nacházela mohutná zásobnica. Kolem ní, ale i nad ní byly rozházené neúplné lidské kostry, samostatné lebky a samostatné kosti více lidí.Byli to většinou ženy. Jedna z nich byla zmrzačená špatně srostlými zlomeninou, další měla zdeformovanou lebku (možná trpěla duševní chorobou) a jednu kostru tak zničila tuberkulóza, že se nedalo určit její pohlaví. Snad to svědčí o úspornosti, věřící předkládali bohem zejména ženy, které měly ve společnosti nižší cenu, a ještě i to (pokud se dalo) zmrzačené a nejméně užitečné. I z jiných pramenů víme, že Keltové zabíjeli lidi z náboženských důvodů, není však jasné, proč je po smrti štvrtili a házeli do hluboké jámy. Snad byla symbolem vstupu do podsvětí, usnadňovala kontakt s bohy, kteří žili v podzemí, protože ti ovládali nejen svět zemřelých, ale i věci, které ze země vzešla, určovali úrodnost polí, a tím i možnosti života. Lebky a kosti byly rozbité a polámaná. Oběti zabíjeli tupými údery, možná holemi, a pak některé části jejich těla upekli a pravděpodobně i snědli. Na kloubech stehenních kostí jedné z žen se našly stopy po štípání, snad čtvrcení trupu, jedna lebka a pánevní kost byly opálené. "


 Pravda, na Havránku nestálo jen obětiště, hradby obklopovaly rozsáhlý prostor s množstvím různých objektů a na louce pod nimi bylo několik poměrně velkých níž jsou vsi vesnic. V době největší slávy se na Havránku razily i mince, což dokazují objevené zlomky forem na mincovní kotoučky. Všechny mince mají na jedné straně koně, na druhé lasturovitého výdu. Je to pozoruhodný doklad tradic, které lidé zachovávali ještě i tehdy, když už nevěděli, co vlastně znamenají. Mince z Havránku totiž napodobují řecké mince, mají jejich tvar i váhu, a do jisté míry i ražbu. vyboulení averze totiž nahrazuje hlavu Filipa II. Makedonského, který púchovské Keltům už nic neříkal, a zřejmě ze stejného důvodu proměnili původního jezdce na koníka s několika tečkami na zádech místo člověka v sedle. Kouř, který stoupal ze svatyně na Havránku , připomínal mnoho století, že vůle bohů je nejvyšší zákon. Mnoho století je však příliš, ve velkém časovém rozpětí se odehrálo leccos, co svatyni od základu měnilo.


Na přelomu letopočtů vyrostl kolem obětiště dva a půl metru vysoký kamenná zeď a na nepřístupných místech val. Zeď změnil situaci celého obětiště. Starou studnu zrušily a vykopali novou. Archeologové v ní našli už jen dvě kostry, opět ženské. Ubylo i ostatních obětních předmětů, navíc jsou méně dokonalé než oběti z prvního období. Několik okolností svědčí o úpadku. Není vyloučeno, že kdosi Havránčanov vytlačil od zdroje surovin. Nakonec došlo i ke katastrofě. Svatyně a okolní obce odrazu zanikly, Havránok a dvě ze šesti osad v okolí určitě násilím. Dokazují to zváľané zdi a střelky zapíchnuté z vnější strany valu, ale i zničena hrnčířská pec v jedné z osad, pec, ze které namísto hrnčíře vybrali zboží po dvou tisíciletích až archeologové. Bojovalo se tvrdě, obráncem nepomohly vysoké zdi, komplikované opevnění ani důmyslná strážní věž. Kdosi se nebál havránskych bohů a bez obav zničil jejich chrám. Do země vpadli cizí lidé. Vypálili a zpustošili nejen Liptovskou Maru, ale i další hradiště. Nejméně sedm opevnění, které archeologové prozkoumali v oblasti Žiliny, Oravy, Liptova, Spiše, náhle zaniklo: zůstaly jen požárem zničené hradby a domy, ze kterých si lidé nestačili vynést svůj majetek.